Na židli budoucnosti právě teď dosedám,přede mnou je krásné pouhé nic.
Všeho co mám sama se vzdám,aby jsem poté mohla mít víc.
V rukou je třas a hlas je nejistý,avšak já hrdě kupředu kráčím.
Slunce už vychází nebe je modré, v zavřených domech velcí jsou spáči.
Lidé se množí a v množiny pronikají, ze Světa stává se vzorec věčný.
V mysli je obava, co pro ni mají? Hlavní muž dne vrhá pohled lačný.
Loučím se přátelé, chvíle má nastala.
Jak padlý anděl jsem z popela vyvstala a otěže teď pevně do rukou beru,
tyhlety situace já vážně žeru.
mb